v_NITRO 

Social Masking - For Anyone Who Tries to Doubt

Polaris                                                                                     

CZ/ Polaris

Výstava Veroniky Gabrielové (1992) je duálně autobiografická, když se v ní prolínají věci, které prožívá, s těmi, o kterých přemýšlí. Její precizní kresebné práce mají formátem i barevností nejednou vizuálně nakročeno k malbě a není úplně snadné je formálně ani tematicky zařadit. Jsou to kombinované asociativní kompozice na pomezí zátíší, krajinných motivů a figurality se symbolickým nábojem, založené především na osobní mytologii. Přestože jsou výrazem zřetelně ukotvené v realitě, jako celek jsou významově otevřené a výkladově vrstevnaté. 

Jejich obsah se přímo dotýká autorčiny každodennosti, ale zároveň přerůstá do nadosobního vyznění směrem k aktuální globální problematice, kterou ovšem zpětně stavějí na úroveň intenzívního subjektivního prožívání. Právě síla, opravdovost a přirozená logika vyrovnaného vztahu mezi vlastní intimní sférou a celosvětovým kontextem jsou v našem prostředí výjimečné a dělají z prací Veroniky Gabrielové to, čím jsou – nenásilným a přitom aktivním znamením sounáležitosti s tím co nás obklopuje ať se to zdá být na první pohled jak chce vzdálené, stejně jako zprávou o osobní zodpovědnosti za tento svět.

Kurátor: Radek Wohlmuth 

ENG/ Polaris

Veronika Gabrielová's (1992) exhibition is dually autobiographical, as the things she experiences and the things she thinks about are intertwined. Her meticulous drawings are visually inclined towards painting in terms of format and colour, and it is not entirely easy to classify them formally or thematically. They are combined in associative compositions on the borderline between ballasts, landscape motifs and figuration with a symbolic charge, based mainly on personal mythology. Although they are clearly anchored in reality in expression, as a whole they are open in meaning and layered in interpretation.

Their content directly touches on the author's everyday life, but at the same time grows into a supra-personal expression towards current global issues, which, however, are retrospectively raised to the level of intense subjective experience. It is the strength, sincerity and natural logic of a balanced relationship between one's own intimate sphere and the global context that make Veronika Gabrielová's works what they are - a non-violent yet active sign of belonging to what surrounds us, no matter how distant it may seem at first glance, as well as a message of personal responsibility for this world.

Curator: Radek Wohlmuth

Tarot STAR

Whispers of Restless Minds 

Úhel pohledu / The Point of View

CZ/ Úhel pohledu (spolu s Josefem Mladějovským)

Tvorba dvou mladých autorů vtahuje diváka do pohyblivé transformační roviny média kresby, obrazu a objektu. Ukazuje jiný úhel pohledu, který je citlivý k subtilnějším vrstvám reality, nežli je pouhý popis povrchu věcného světa.

Hledání nového vizuálního jazyka pro podchycení a formulaci současných témat, tak by se dala charakterizovat tvorba mladé autorky Veroniky Gabrielové (1992) a ostravského malíře Josefa Mladějovského (1986). Oba autoři jednoznačně vykazují smysl pro experiment, každý ve své výrazové poloze a zvoleném médiu. Zatímco Gabrielová prověřuje médium kresby v objektových a instalačních rovinách a svébytných tvůrčích postupech a materiálech (gelové fixy, vyšívání, neony), Mladějovský vtahuje do současné vizuální produkce archaickou techniku štuko-lustra (umělý mramor), aby dialekticky, z hlediska časového vývoje, zpřeházel a vyvážil naléhavost současných témat a aby je už v zakládající materiální podstatě ironizovat a odlehčil.

Gabrielová zpřítomňuje svou prací témata sociálního maskování, identity, mimikry. Mladějovský demontuje vážnost programových avantgard z počátku 20. století, ve vztahu k víře, ať už je její úběžník namířen kamkoli (víra v Boha, víra v pokrok, víra ve vývoj, v myšlenku, nesmrtelnost, ideologii ad.). Oba autoři významně přispívají v rámci současné české umělecké scény k aktualizaci výtvarných médií kresby a obrazu, jejichž konstituce je reflektována v podmínkách současné společnosti a přetvářena v nový nástroj kritického a sebe-kritického výrazu.

Práce Veroniky Gabrielové je již od studií navázána na netradiční kresebné postupy, které přirozeně překračují dvourozměrný formát do prostoru, zaplňují ho a "obývají". Náměty volí autorka často osobní až intimní. Jsou to introspektivní sondy do oblasti prožitků, paměti a vzpomínek (Vzpomínky I-III), které vytvářejí spletitou a neustále rostoucí osobnostní síť. Je to do jisté míry bolestný proces, který se pohybuje mezi tělesnou zkušeností a duchovní proměnou (Zašito). V tomto směru se často odkazuje na dílo britské umělkyně z generace british young artists Tracey Emin. Veronika Gabrielová, stejně jak zmíněná Emin, vstupuje svým dílem do rozhraní sociální pokrytectví, konvencí a společenských předsudků, které ironicky zkoumá na základě různých vztahových rovin (Sweet Dreams). Kladením otázek provokuje, irituje, znejišťuje. Rozkrývá vzorce chování, principy komunikace ale i manipulace a zobecňuje je (Forbidden emotion). Odhaluje a tematizuje komunikační metody znakově redukované a obsahově vyprázdněné prostřednictvím sociálních sítí. Odkazuje na veřejný výprodej intimity a soukromí, které je také jedním z klíčových důsledků všeobecného rozlivu sociálních sítí a "rychlého" dorozumívání. Poukazuje na všeobecnou akceleraci společnosti, která svým zrychlením rozpouští a podrývá vlastní stabilitu a ve svých rychle se střídajících potřebách vede k prázdnotě, vyprahlosti, otupení a bezduchému, mechanickému konzumu (Void), který nikde nezačíná a nikde nekončí. Jen je tu neustále přítomný a pokouší každého z nás 24 hodin denně.

Kurátorský záměr výstavy sleduje experimentální tendence v rámci nejmladšího umění na příkladu dvou osobitých autorských přístupů. Představeny jsou práce rozmanitých podob a forem z posledních let (kresba, obraz, objekt, instalace, užitné předměty ad.). Cílem je vytvořit dialogické pole, které by mělo vedle ryze estetických kvalit vést návštěvníka také k zamyšlení se nad proměnou stabilního výtvarného tvarosloví a jeho "způsobů materializace" (čím by měl být dnes artefakt?) v post-informační a post-faktické době. Výstava by měla vtáhnout potenciálního diváka do pohyblivé transformační roviny média kresby a obrazu. Ukázat mu jiný úhel pohledu, který je citlivý k subtilnějším vrstvám reality, nežli je pouhý popis povrchu věcného světa. Totalita malířské iluze se tu rozlamuje a mění se na citlivý referent o "stavu věcí" viděný konkrétními dvěma autorskými subjekty, jejichž neredukovatelná nezaměnitelnost je zároveň referencí o jedinečnosti každého člověka uprostřed hledání a objevování staronových horizontů poznání.

kurátor: Petr Vaňous

ENG/ The Point of View (with Josef Mladějovský)

The work of two young artists draws the viewer into the moving transformational plane of the medium of drawing, image, and object. It shows a different point of view sensitive to the subtler layers of reality than a mere description of the surface of the material world.

The search for a new visual language to capture and formulate contemporary themes is how the work of the young artist Veronika Gabrielová (1992) and the Ostrava painter Josef Mladějovský (1986) could be characterized. Both artists clearly show a sense of experimentation, each in their own expressive position and chosen medium. While Gabrielová explores the medium of drawing in object and installation planes and distinctive creative practices and materials (gel markers, embroidery, neon), Mladějovský weaves the archaic technique of stucco-lure (artificial marble) into contemporary visual production in order to dialectically, in terms of temporal development, reorder and balance the urgency of contemporary themes and to ironize and lighten them in their very founding materiality.

Gabrielová's work explores themes of social masking, identity, and mimicry. Mladějovský dismantles the seriousness of the programmatic avant-gardes of the early 20th century, in relation to faith, wherever it is directed (faith in God, faith in progress, faith in development, in thought, immortality, ideology, etc.). Both authors make a significant contribution to the contemporary Czech art scene through the actualization of the artistic media of drawing and painting, whose constitution is reflected in contemporary society and transformed into a new instrument of critical and self-critical expression. It refers to the public sell-out of intimacy and privacy, which is also one of the key consequences of the general proliferation of social networks and "fast" communication. It points to the general acceleration of society, which dissolves and undermines its own stability through its acceleration, and in its rapidly changing needs leads to emptiness, aridity, numbness, and mindless, mechanical consumption (Void) that begins and ends nowhere. It is just ever-present and tempting each of us 24 hours a day.

The curatorial intention of the exhibition follows experimental tendencies within the youngest art on the example of two distinctive authorial approaches. Works of various forms and forms from recent years (drawing, painting, object, installation, utilitarian objects, etc.) are presented. The aim is to create a dialogical field that, in addition to its purely aesthetic qualities, should also lead the visitor to reflect on the transformation of stable artistic morphology and its "modes of materialization" (what should an artifact be today?) in a post-information and post-factual age. The exhibition should draw the potential viewer into the moving transformational plane of the medium of drawing and image. To show him or her a different point of view that is sensitive to the subtler layers of reality than a mere description of the surface of the material world. Here the totality of the painterly illusion is broken down and transformed into a sensitive referent of the "state of things" as seen by two particular authorial subjects, whose irreducible unmistakability is also a reference to the uniqueness of each person in the midst of a search for and discovery of new horizons of knowledge.

Curator: Petr Vaňous

Heaven

Sítotisk / Silk Screen

What a  Heartfelt Symphony This Whole Experience Is

West Point 2022

TA MALBA / The Painting

vpravo / on the right side: Laura Limburg

Pillow Talks

CZ/ Pillow Talks, Galerie Vyšehrad

Veronika Gabrielová patří mezi ty šťastné mladé autorky, kterým se daří nalézat přímou souvislost mezi tématy, jimž se věnuje, a výrazovými prostředky, kterými je vizuálně podchycuje. Právě tato živá, bezprostřední vazba propojující vizi a záměr se způsoby jejich "materializace" je charakteristická pro dílo zprostředkovávající konkrétní generační spole- čenské fenomény spojené s projevy vědomí a nevědomí navázanými na způsoby komunikace a jejich nástroje. Autorka jako by se ptala: Jak dnes adekvátně zaznamenat, zformulovat a předat emoce tak, aby to nebylo trapné? A není vlast- ně trapné mít dnes vůbec nějaké emoce? Není nutné je šifrovat a skrývat? A proč vlastně? Gabrielová intuitivně hledá způsob, jak se vyrovnat s touto frustrující zkušeností (sociální mimikry) přítomnou v post-mediální a post-internetové společnosti, jež do svého kolektivního vědomí integruje virtualitu jako svého druhu umělý somnambulní stav apatie a nerozhodnosti. Základním vizuálním interpretem a tlumočníkem zůstává pro autorku médium kresby, ovšem v roz- manitých proměnách a překvapujících inovacích.

Oblast komunikace vnímá umělkyně jako jeden z výrazných projevů současnosti. Nahlíží ji podobně jako někteří spiso- vatelé, totiž jako jeden z pramenů skryté proměny sdíleného jazyka. Nastavení komunikace a její obrysy tak prozrazují leccos o stavu aktuální společnosti. Vedle opakujících se antropologických modelů (konstanty) se tu objevují také nové "jazykové" formy, které propojují jedince - jako cestovatele - napříč odlišnými kulturami a globálním světem. Odvráce- nou stranou sociálních sítí, v nichž"spojení" zpravidla probíhá, je frustrace z virtuálního kontaktu, který nikdy dostateč- ně nemůže nahradit skutečnou přítomnost toho, s kým "se nyní bavím". Přičemž velkou roli v tomto protetickém a do jisté míry odcizeném stavu všesměrného sdílení hraje esperanto současnosti - angličtina. I proto byl pro vyšehradskou výstavu zvolen anglický název Pillow talks.

Pro akceleraci novodobého "dorozumívání se" je typická redukce významů, krátkost a pádnost sdělení, zkratkovitost, používáním náhražkových znaků (emoce = emotikon). Tento "new speak" se potom propisuje jak do "stručného" uva- žování o závažných věcech, tak do utváření předčasně selektivní paměti. Zvláště, pokud je tato "paměť" navázána na emotivně vypjaté situace souvisící například s prožíváním mezilidských vztahů na různých úrovních, jejich zvratů a proměn. Vyšehradská výstava Veroniky Gabrielové se zaměřuje na "zachycení" pocitů, které přes svou ostrost a razan- ci, mizí v propasti času. Není náhodou, že se autorka v tomto směru odvolává na dílo britské umělkyně Tracey Emin, která se v rámci generace "british young artist" prosadila důrazem na "rychlý životní styl", na živelnou bezohlednost sebe-nasazení a veřejného sebe-vyčerpávání v rámci tzv. uměleckého provozu. Tímto sociálním experimentem založe- ným často na formách performance odkrývala negativní rysy systému hyperkonzumní společnosti s jejím důrazem na výchovu k egoismu, výkonu a úspěchu, jimž se podřizuje vše ostatní, včetně mezilidských vztahů, které se čím dál tím více v takovýchto podmínkách zakládají na ryzím pragmatismu. Právě po jednorázových šokujících akcích v galerijních a veřejných prostorech často zbývaly po umělkyni pouze nepřímé doklady, náznaky a odkazy tvořící strukturálně pro- měnné instalace. A v nich hlavní roli hrála vždy kresba deníkové povahy, ať již ve formě tradiční - na papíře, nebo jako výšivka značkující různé užitné předměty, textilie apod.

Výstava Veroniky Gabrielové zahrnuje různé kresebné projevy: velkoplošnou kresbu na plátně, drobnější formáty, vý- šivky na polštářích a barevné neony rukou. Výrazným motivem je tu lidská ruka situačně propojující fyzický dotyk, non- verbální gesto dorozumění a vlastní"pracovní nástroj" umělce. Ruka je spojená s kresbou a kreslením. Kresba má blízko k psaní, k textu, k textování. K asociacím, které propojují sféru vnímání a sféru podvědomí a snu (odtud i víceznač- ný název výstavy). Má blízko k automatismu, který rozevírá skryté světy mimovolné paměti, jež je procesem kreslení a psaní znovu-zpřítomňována. Spánek, jehož nedostatkem autorka dlouhodobě trpí, kompenzuje konstruováním umě- le navozených snů. Do nich obsesivně projektuje své smíšené pocity plynoucí z únavy a vyčerpání. Podobně nachází projekční rámec pro své "umělé sny" v prostředí prodejen Ikea, které si personalizuje a tím přivlastňuje. Zároveň upo- zorňuje na skutečnost, že jsou to právě všeobecné lidské "sny", s kterými cíleně pracuje obchodní marketing velkých prodejních řetězců. Také forma neonů nesoucích znak lidských rukou odkazuje k virtuální povaze reklamní komunika- ce, která se vkrádá do konkrétních lidských potřeb a odcizuje člověka v jeho přirozenosti a komplexnosti. Na polštářích se objevují úryvky z různých textů (sms-ky, písňové texty, slogany ad.), které se nějak váží ke snu, snění a spánku. Celek výstavní instalace vykazuje současné způsoby rituálního zacházení s tématem, jenž nás v rámci dnešního životního stylu prostupuje. Zakládá se na paradoxním rozporu mezi potřebou spánku jako přirozené relaxace a obavy s usnutí, které přináší zlé sny a noční můry. Jako by naše celkové komunikační přesycení již nebylo možné odbourat a zpracovat pouhou přirozeností snů.

Kurátor výstavy: Petr Vaňous

ENG/ Pillow Talks, Vyšehrad Gallery

Veronika Gabrielová is one of those lucky young artists who manage to find a direct connection between the themes she deals with and the means of expression she uses to support them visually. It is this living, immediate link connecting vision and intention with the ways of their "materialization" that is characteristic of work that mediates specific generational social phenomena associated with manifestations of consciousness and unconsciousness linked to modes of communication and their tools. The author seems to be asking: How to adequately record, formulate, and convey emotions today in a way that is not embarrassing? And isn't it actually embarrassing to have any emotions at all today? Isn't it necessary to encrypt and hide them? And why is that? Gabrielová intuitively seeks a way to cope with this frustrating experience (social mimicry) present in a post-media and post-internet society that integrates virtuality into its collective consciousness as a kind of artificial somnambulistic state of apathy and indecision. For the artist, the medium of drawing remains the basic visual interpreter and translator, albeit in various transformations and surprising innovations.

The artist perceives the field of communication as one of the significant manifestations of the present. She views it similarly to some writers, namely as one of the sources of the hidden transformation of shared language. The setting of communication and its contours thus reveals much about the state of current society. Alongside recurrent anthropological models (constants), there are also new "linguistic" forms that connect individuals - as travelers - across different cultures and the global world. The flip side of the social networks in which the "connection" usually takes place is the frustration of virtual contact, which can never sufficiently replace the real presence of the one with whom "I am now talking". The contemporary Esperanto of English plays a large role in this prosthetic and somewhat alienated state of omnidirectional sharing.

The acceleration of modern "communication" is characterized by the reduction of meanings, shortness, and conciseness of the message, abbreviation, and the use of substitute signs (emotion = emoticon). This "new speak" then inscribes itself both in the "concise" thinking about serious matters and in the formation of prematurely selective memory. Especially when this "memory" is linked to emotionally stressful situations related, for example, to the experience of interpersonal relationships at different levels, their twists and turns. Veronika Gabrielová's Vyšehrad exhibition focuses on "capturing" feelings that, despite their sharpness and intensity, disappear into the abyss of time. It is no coincidence that the artist refers in this respect to the work of the British artist Tracey Emin, who made a name for herself within the "British young artist" generation by emphasizing the "fast lifestyle", the elemental recklessness of self-imposition and public self-exhaustion within the so-called artistic traffic. Through this social experiment, often based on forms of performance, she exposed the negative features of the system of hyper-consumer society with its emphasis on education for egoism, performance, and success, to which everything else is subordinated, including interpersonal relationships, which are increasingly based on pure pragmatism in such conditions. It was after one-off shocking actions in the gallery and public spaces that the artist was often left with only indirect evidence, hints, and references forming structurally pro-changing installations. And in these, the main role was always played by the drawing of a diary nature, whether in the traditional form - on paper, or as embroidery marking various utilitarian objects, textiles, etc.

Veronika Gabrielová's exhibition includes a variety of drawing expressions: large-scale drawing on canvas, smaller formats, stitching on cushions, and colored neons by hand. A distinctive motif here is the human hand situationally linking physical touch, non-verbal gestures of communication, and the artist's own "working tool". The hand is associated with drawing and sketching. Drawing is close to writing, to text, to texting. To associations that connect the sphere of perception and the sphere of the subconscious and dream (hence the ambiguous title of the exhibition). It is close to automatism, which opens up the hidden worlds of involuntary memory, which is represented through the process of drawing and writing. The author compensates for the lack of sleep she has long suffered from by constructing artistically induced dreams. In them, she obsessively projects her mixed feelings of fatigue and exhaustion. Similarly, she finds the projection framework for her "artificial dreams" in the environment of Ikea stores, which she personalizes and thus appropriates. At the same time, he points to the fact that it is the universal human 'dream' that the commercial marketing of large retail chains works with. The form of neon signs bearing the sign of human hands also refers to the virtual nature of advertising communication, which creeps into concrete human needs and alienates man in his nature and complexity. On the pillows appear fragments of various texts (text messages, song lyrics, slogans, etc.) that somehow relate to dreaming, dreaming, and sleeping. The whole exhibition installation exhibits contemporary ways of ritual treatment of a theme that permeates our contemporary lifestyle. It is based on the paradoxical contradiction between the need for sleep as a natural relaxation and the anxiety of falling asleep that brings bad dreams and nightmares. It is as if our total communicative oversaturation can no longer be broken down and processed by the mere nature of dreams.

Curator of the exhibition: Petr Vaňous

Co bude dál?

I missed you last night

Krátká historie lidstva - cetky, lesk a hravost / A Bbrief History of Human Kind - Trinkets, gloss and playfulness

CZ/ Krátká historie lidstva - cetky, lesk a hravost

Krátká historie lidstva je soubor kreseb, které byly vystavené na stejnojmené výstavě v Holešovické šachtě. Na první pohled ruznorodé obrazy, které vytváří celek a přímo se odkazují na knihu izraelského antropologa Yuvala Noah Harari, ve které autor zjednodušeně a srozumitelně popisuje historii lidstva od paeolitu po součastnost. Soubor kreseb se odkazuje k mojí návštěvě Jižní Ameriky, kde jsem navšívila vykopávky a jeskyně s prehistorickými malbami a kresbami. Tento princip stylizace kresby, redukovaný na několik přesně daných tahů, se stal pro tuto sérii zcela klíčovým. Dříve pečlivě prokreslené figury se proměnily v jednoduché a plošně stylizace, reduktivní přístup spíše odkazuje k danému tématu - lidstva a jeho vlastní historie, která je nám všem společná. Tyto figury byly doplněny o lustry - světlo, jako představitel lidského pokroku vpřed, zpět - pokud se na to podíváme z pohledu autora knihy. Tématem lidstva ve svých počátcích se zabývám po celou výstavu. Vyšívané ruce a nápisy, odkazují k primitivní formě lidství. Způsob existence člověka, historické problémy a formy společnosti se opakují donekonečně, tedy většina textů lze aplikovat na homo sapiens tak i na člověka podoby dnešní. Nedílnou součástí je myšlenka sdílené, kolektivní minulosti, se kterou jsem pracovala i ve svych předchozích souborech. V některých obrazech "Krátké historie lidstva - cetky, lesk a hravost" je historie sociální struktury vyjádřena pouze gesty a pohyby, které jsou divákovi představovány postavami zobrazenými v inscenovaných scénách.

ENG/ A Brief History of Humanity - Trinkets, Gloss and Playfulness

The short history of mankind is a set of drawings exhibited together which, at first glance, might not seem entirely related. I openly address the book of the same name by Israeli anthropologist Yuval Noah Harari, in which the author, in a simplified incomprehensible way (for the general public), describes the history of mankind from the Paleolithic times until today. This book accompanied me while traveling across South America, where I happened to visit prehistoric excavations and caves with pre-historic paintings and drawings. This principle of stylization of the drawing, reduced to a few precisely given strokes, is also used in my work. A set of drawings was created in which I mix prehistoric drawings with realistically drawn chandeliers - light, as a representative of human progress forward, back - if we look at it from the perspective of the author of the book. I deal with the topic of humanity in its beginnings in the whole exhibition. I embroidered hands with inscriptions referring to both the primitive forms of human beings, and the present day as well. The way of existence of man, his problems, and the forms of society are repeated indefinitely, so all the terms used can be applied to homo sapiens as well as to the beings we are today. Part of my thinking is also contemplating the form of a shared past that I work with in my recent works. In some of the paintings of "The Short History of Mankind - trinkets, gloss and playfulness", the history of social structure is only expressed through gestures and movements that are presented to the viewer by figures shown in staged scenes.

Sociální maskování / Social Masking

foto: Marcel Rozhoň 

CZ/ Superpozice, Pop-Up Gallery Pragovka
Projekt Veroniky Gabrielové nazvaný SUPERPOZICE reflektuje generační vzorce chování spojené se sociálními mimikry. Ve "vyšívaných" kresbách autorka boří mýtus o křehké domácí dívčí kratochvíli a rukodělné dovednosti pěstované v soukromí ženského budoáru v přísně střežených hranicích nic nevypovídajícího ornamentu. Tento rámec autorka destruuje jak výrazovou expresivní zkratkou či formální redukcí na to nejpodstatnější (z hlediska otevřené osobní výpovědi), tak radikálními gesty, kterými se emancipuje od šoku z žité reality, od stereotypů, předsudků, zklamání ad. Svými tichými "rukodělnými" protesty jako by probouzela něco, co bychom mohli nazvat solidaritou a svědomím. Kritická pozice Veroniky Gabrielové v sobě přirozeně integruje různé stupně sebekritického odhalení i reflexi samotných výrazových prostředkům, kterým svěřuje svou obrazovou poetiku (kresba gelovou fixou). Recyklace prožitků vede k nalezení nového tvaru pro pocit formulovaný z odstupu. Uvnitř a Vně se propojuje v kánon výstavní instalace podléhající proměnlivé autorské režii a neustále pohyblivému scénáři. Čas tu poklidně neplyne, ale rozpíná se do všech směrů a varovně se zrychluje.

Kurátor: Petr Vaňous

ENG/ Social Masking

The Social Masking Project reflects the generational patterns of behavior associated with social mimicry. The embroidered drawings demolish the myth of the delicate domestic girl's pastime and the handcraft skills of her private boudoir in the strictly guarded borders of inexplicable ornamentation. This framework is destroyed by both expressive abbreviation and the formal reductions to the most essential (in terms of my own testimony) and radical gestures by which it emancipates from the shock of lived reality, stereotypes, prejudices, disappointments, etc.
Recycling experiences lead to finding new ways of creating feelings formulated at a distance from them. Social camouflage is the main feature of each of us that we use in any interpersonal interaction. The complex unconscious observation of ourselves and our surroundings and the subsequent creation of artificial reality has been a part of humanity since its beginning. So who are we really? We try to observe our behaviors critically and to evaluate them independently of our surroundings, that is, how we would behave if we did not care about others' opinions about ourselves.

Curator: Petr Vaňous

Antropologicke meditace / Anthropological meditations

foto: Oskar Helcel, sochy: Miriam Kaminská  

38 miliónů úderů / 38 milions hits

Hraj si / Play 2013 - 2014

foto: Radek Dětinský